• boty - Birkenstock
  • sukně - HM
  • triko - JANE BOND special
  • bunda - French Connection
  • kabelka - Gucci
  • brýle - Michael Kors
Fashion Jane Bond Life

Není porod jako porod

Už pár dnů zvažuju, jestli tenhle článek vůbec psát nebo ne…

Ale nakonec jsem si řekla, že stejně blog píšu dost veřejně o svym životě a tohle je příběh typu „to nevymyslíš“ a ještě k tomu na pokračování, ale má asi i takové stránky, které bych ráda vyzdvihla…

Je čtvrtek (aspoň myslim). Dny mám v poslední době dost slitý, nějak mi hlava nevnímá jak jsem byla zvyklá a asi mi řiká nějaký podvědomí ať se teda zklidním. Zklidnila jsem se. Ty dva týdny proležený střídavě já a malá na JIPce v Motole mi daly celkem ponaučení, že se asi beze mě tak nějak nic neposere. Ač vysvětlete něco takovýho člověku, kterej žije svojí prací… :)))

Byl čtvrtek, 25.5. Já na další klasika kontrole předporodní v Motole. Poprvé jsem na sebe práskla, že si měřím vyšší tlak doma. Bum, preeklampsie. A výsledky se zvyšujou ze dne na den. Nejsem doktor, ale neni to moc dobrý a ten den mi řekla doktorka o „indukci“. To je chemicky vyvolanej porod. A protože ten jsem si už jednou zkusila, tak jsem ho vnitřně fakt odmítala. Do toho se mi opravdu nechtělo, natož podruhé a defakto dobrovolně. No nic, s kamarádkou Pájou (doktorka na porodnicko-gynda oddělění a díky Bohu za ní, že mi lidsky a nelékařsky pro blbečky jako já vysvětlovala vše co mi řikali doktoři) po té čtvrteční kontrole sedíme na chodbě a kecáme, že teda by mě vlastně mohla i odrodit, když má o víkendu službu. Že by to jako mohlo vyjít, když nastupim v pátek a v sobotu mi vyvolaj. Loučíme se a ten moment si pamatuju, bylo mi nějak blbě. Zima jakoby a řikam Páje, že jdu radši domů lehnout. O pár minut sednu manželovi do auta a zimnice jak kjáva. Pouštim si topení, ač mám na nohách sandály, zaříznutý do oteklých kotníků a sukničku. Bylo teplo…

Než jsme dojeli domů, udělalo se mi zle jak nikdy. Byly asi 2 odpoledne a já měla sílu jen padnout do postele. Oblečená neoblečená, bylo mi to buřt. Fakt mi bylo zle. No a během dvou hodin jsem měla přes 39 teplotu. Nemohla jsem se postavit na nohy, třeštila mi hlava jako nikdy. Oči jsem nemohla otevřít, páč jsem si řikala, že mi skrze tu bolest vyskočej z důlků. WTF… No nic, potřebuju na záchod. Ale když zjišťuju, že nejsem schopná se tam téměř dostat ani s pomocí manžela, trochu znejistim a řikám si, že tohle fakt neni dobrý. Další hodinu na to voláme sanitku. Já se celá klepu, celá hořim. Moje tělo je jen těžkej pytel, kterej nejsem schopna unést. Teplota skoro 40. Sanitka je u nás skoro hned a šup se mnou na Motol. Tam mě přijímají a hned dávají na břicho monitor, aby zkontrolovali co malá v břiše. Nejsem expert, ale při vysokch teplotách už to miminu v břiše nedělá dobře. Kor preeklampsie a zimnice a nevim co ještě mi bylo. Mám to trošku v mlze tuhle seanci… Na příjmu se mě ptají na bambilion věcí včetně jmen miminka. A bum aby bylo srandy víc, já mám přirozený kontrakce 😀 Ale moje tělo by nedalo ani vymočení, natož porod samotnej. Nemám sílu a jen ležim a odpovídám na co se mě ptají. Pak si pamatuju (asi nejspíš) hekárnu. Takovej ten předpokoj, kde už jsou maminy co se jim rozjížděj porody. Vim, že nás tam bylo víc a chvílema jsem se probrala, ale pak jsem zase upadla do mdlob. Přišla tam za mnou i doktorka, co mě pár hodin předtím viděla na ultrazvuku. Že prej jsem odpoledne vypadala jinak a byla jsem i vtipnější 🙂 snažila jsem se být, ale nevim jestli jsem řekla nějakej vtípek pro mě typickej… pamatuju si jen, že jsem řekla něco ve smyslu jakože, na tohle nemam sílu a kdyby bylo nejhůř ať mě ihned říznou a malou vyndavaj. Páč tenhle stav je fakt dost divný peklo a sama nemam fakt sílu odrodit. Souhlasila a dostala jsem další dávku paralenu na snížení teploty. Za těch necelých 12 hodin co mě odvezla sanitka a chudáci se snažili teplotně zkorigovat moje tělo aspoň do nějakýho normálu, uznali, že teplota si nedá říct… a šla jsem na sál někdy v 5 ráno. Pamatuju si, že jsem se zimnicí klepala jak pjase. Na tom operaterskym stole mi byla děsná zima. A pak přišla anestezioložka. Že prej mě píchnou (já a jehly, tak určitě….) a od pasu dolů a vyndaj ze mě malou. Upřímně varianta, že budu při vědomí v tom pseudo stavu v jakym jsem byla a vyndavaj ze mě dítě a krev a já si do hlavy třeba zafixuju říznutí sklapelu…no tak na to teda fakt nemam koule. Takže díky čau a prodala bych ledvinu za variantu dobrou noc a chci hned celkovou anestezii. A anestezioložka vyslyšela mé prosby (ne, nevim čim jsem jí tak rychle přesvědčila na tom stole) a poslední co vím je, že jsem koukla na doktora a řikala, že je nějakej mladej a Bůh ví jak moje břicho bude pak vypadat… no jen taková vsuvka je, že tenhle doktor rodil tu mojí kamarádku Páju před xy lety… :))) takže jsem byla už asi dost zfetnutá na tom stole. Bum, dali mi dejchnout takový tý věci k puse a už nevim… pak už si pamatuju mega bolest a jak jsem na JIPce. Povim vám, rozříznutý břicho neni zase taková sranda. A ty opijáty na bolest je taky dost dobrej příběh… fuj tajbl. Nevim z čeho mi bylo hůř. Jestli z tý bolesti po říznutí, nebo z těch matlavejch opijátů. Fakt bych nemohla bejt feťák… jehly nedávam, opijáty mi nedělaj moc dobře… 😀 hihi

Na tý jipce jsem byla asi 5 dnů. Přiznam se, že mam fakt gumovej mozek… nějak nejsem schopna si uvědomit dny, dlouho mi trvá se nad něčim fakt zamyslet a věci mi dochází pomalu… divnej stav.

V každém případě do mě sypali léky co se dalo ať mě dostanou z toho co mi je. Odběry, výsledky…trošku to mám v mlze. Až na momenty, kdy mi přinesli na chvíli malou a já s ní byla 20minut na „přikládání“, kdy moje prsa byly jak prázdný pneumatiky. No ale snaha byla… po těch pár dnech už vypadalo, že by laktace mohla být úspěšnou akcí týdne. To by ovšem neměla malá Kája dostat 40 teploty… Takže jsme se vystřídaly v JIPce. Já byla z tý svojí propuštěná (ač jsem byla defakto stále kantáre a teploty se mi neustále vracely jak bumerang i po podávání ATB a Paralenu), no a Kája skončila na tý dětský. Tam taky defakto začal platit můj zákaz (nikdo stále nevěděl a stále vlastně přesně neví co mi bylo a co mi je přesně). Díky tomu, že na jipce jsou ještě menší miminečka a já jsem potenciání velké zdravotní ohrožení, malou jsem neviděla… Takže konec potenciální laktace a začátek dalších všemožných odběrů. A do toho bum, já nevidim… respektive vidim, ale šilham. Ujíždí mi oči a všechno vidim dvakrát. A nikdo neví WTF. No báječný, takže teď mám teploty, kterých se zbavim cca na dvě hodinky co mi funguje v těle Paralen, pak se zase vesele vrátí a do toho ještě vidim celej svět dvakrát. Nic moc… chvíli to je sranda, když šilháte, ale když to je stabilní, je to celkem dost na hlavu. Nejlepší je v takovym stavu ležet se zavřenýma očima… a to vás brzo přestane bavit :))) trošku na palici. Takže neurolog, oční… jsem okej a testy z krve na papíru řikaj, že mi nic neni. Jen očařka uznala, že teda v určitym momentu dělají moje oči něco, co nikdy neviděla a musí o tom říct kolegům co se zabývaj šilháním. Ideální stav řikám si. Jsem asi nějaká vzácnost. Jak se toho ovšem zbavit mi nikdo neřekne…

Do toho ubýhají dny a Pája (ta moje kamarádka doktorka) mi říká, že jsem v Motole už téměř celebrita. A ten den mi pediatr, kterýho jsem v životě neviděla říká: „Paní Schwarz, to že jsme se ještě nikdy neviděli, neznamená, že nevím kdo jste…“ Připadám si poměrně zvláštně, ale je to pořád sranda a taková moje malá ordinace v růžové zahradě… 😀 apropo že bysme to dali někomu jako námět tohleto? :))) mohlo by to mít úspěch ne?

Docent Fait (už jsem ho viděla tolikrát, že si fakt začínám připadat hodně spešl) a celé kokoko konsilium (znáte Dařbuján a Pandrhola ne? :)) pak uznává, že to chce do tunelu. Apropo magnetická rezonance je poměrně dost velká techno party, kterou už nechci ideálně v životě zažít. Nejsem psycho klaustrofobik, ale nic příjemnýho to teda neni. Ty dardy do hlavy v uzavřeném prostoru mi teda nabídly fantastickej prostor k sebeovládání. Skoro hodinu jsem sama sobě řikala, že to bude okej a že to dam. Že to bude dobrý a že to brzy skončí. Slušnej materiál a přiznám se, že neni nic příjemnějšího, než když z toho tunelu člověk vyjede a vidí zářivku v stropě 4 metry nad sebou a kolem sebe prostor.

No a bum bác dvě zánětlivý ložiska v hlavě. Oční nerv něco něco… a tady už jsem se začala pomalu bát. Nějak si celej život řikam, že člověk se nemá ze všeho jentak posrat, pokud nejde o život, jde o hovno. Ale tohle je první ukazatel na roztroušenou sklerózu. A tu fakt teda upřímně řečeno nechci. Vim o ní teda v detailu kulový (když se to člověka osobně netýká, tak do tý doby ví prd), ale moje podvědomí si řiká ne ne ne, tohle teda fakt ne.

Je zvláštní, že ač mě nijak extra nepohltily negativní myšlenky, tak člověka to špatný prostě napadne. Kor když jste celej den zavřený v pokoji, vidíte dvojmo a nikdo neví co vám je, začnete uvažovat o sobě jako o případu pro doktora Hause… ale zvláštní i na tom divnym momentu, kdy ten strach stále mám (ještě komplet výsledky z lumbálky stále nejsou) je fakt, že mě to nepustilo do nějaký depky. A to se celkem i dost divim. Nejsem moc plačka a většinou si ani nějak extra nestěžuju (dobře tak jen občas…):))), ale první co mě napadlo v momentu, že by se potvrdil nějakej blbej výledek nějaký nesmysl choroby, kterou nechci… bylo „tak s tim budu žít a dožiju happy se dvěma dětma a chlapem co mám“. Takový dost surový když to takhle řeknu, ale zvláštní na jednu stranu…. asi v určitym momentu, kdy máte děti vás to nechce nechat přemejšlet černě. Nebo aspoň mě ne teda.

V každém případě, aby se vyloučilo to nejhorší a zjistilo se více, byla nutnost po magnetický rezonanci podstoupit lumbální punkci. Tak a tady jsem zase pěkně v řiti, páč já a jehly… Jestli mě bude chtít někdo v životě mučit a strachem umučit, tak mě přivažte v noci do lesa ke stromu a píchejte do mě jehly. Ještě nejakej pavouk k tomu a já fakt strachy umřu… aneb moje psycho představa o konci života 😀

Lumbálka jak řikaj na pohodičku všichni ze zdravotního personálu je prej taková pohodička, něco jako odběr krve. No nevim nevim, mě po čtyrech dnech stále třeští hlava a bolí záda z toho ryze fenomenálního zážitku. Ale přiznávám, že v tomhle jsem totální bačkora a chudák moc sympatická doktorka mě napíchla až na potřetí. ANO TŘIKRÁT se mi snažila dostat mezi obratle s jehlou, kterou radši googlit ani nebudu… to bych asi umřela to vidět 😀 Teď čekám, že mě fakt budete někdo litovat… bylo to totiž hrozný natolik, že jsem se po tom odběru svalila na bok a hrdě jsem zvládla na Neurolu prohlásit, že za tenhle zážitek si pořídim nějakou hodně předraženou kabelku. Páč tohle byl fakt hnus 😀 Neuroložku, její asistentku i slečnu co byla na praxi a chtěla tu lumbálku strašně vidět jsem nutno říct pobavila… ostatně i sebe 😀 A pokud se ptáte co si hodlam pořídit, tak už mam vybráno. Aneb díky Ivet, že tu kabelku už nonosíš, dát za ní plnou palbu bych musela přeci jen absolvovat tu lumbálku víckrát 😀 😀 😀

V každém případě se potvrdilo, že mám zánět očního nervu hned z prvních výsledků. Joooo a mezitím uběhlo pár dnů a já začala tak nějak vidět. Stále to neni uplně perfektní, ale vidět svět jen jednou a ne dvakrát je přiznám se fajn :)))

No a co teď se mnou… v pátek jdu na další odběry a čekáme na komplet výsledky z toho hnusu zvaného lumbálka. Ty mají trvat cca až dva týdny. Ale pár dnů už uběhlo. Taky se čeká na výsledky z virologie. Zatím největší podezření je u mě na (doufam, že to je ono, fakt už se mi ty pseudo moždný choroby slejvaj v jednu) encefalitida meningitida nebo tak něco. Nevim už co to je a už jsem si odmítla googlit co by to mělo bejt.

A asi si budete řikat proč jsem nakonec tenhle článek napsala…

Nejen, že se mě několik přátel ptá co mi je a tohle je dostatečná odpověď plošného rázu, abych nevypisovala miliokrát to stejný…trapně pošlu odkaz a čti kámo :))) Ale je to asi i odraz života dnešní doby a ponaučení. Myslim, že mi moje vlastní tělo řiká už nějakej čas ať zpomalim. Neumím to, je to těžký. Ano, jsem workoholik, ano, žiju svojí prací, ano moje práce je jako moje vypiplaný třetí dítě. Ale jsou fakt momenty, kdy zpomalit naprosto neškodí. V dnešní uspěchaný době mám kolem sebe pár lidí, jejichž organismus totiž zažil nebo zažívá co ten můj. Restart a upozornění. Fakt, že nic neni tolik důležitý jako my sami. Naše tělo a naše mysl. Ne práce, ne peníze. Ne nic jiného než to, co jsme v dnešním světě zapomněli tak nějak vnímat a moc to nevidíme…

Takže můžu být komukoliv z vás příkladem, že to chce dát občas zpátečku. Tělo a zdraví máme fakt jen jedno a je zbytečný čekat do červených čísel, než se něco posere.

Hodně zdraví a hezký den. Užijte si ho, je jedinečný, stejně jako všechny jiné.

XOXO Janina

Comments (10)

  • Uf, hergot, to je síla. Seš statečná ženská. Pevně doufám, že bude brzo všechno dobrý!

    Odpovědět
    • Každej jsme Aničko 🙂 děkuju a posílám pozdravy

      Odpovědět
  • Jani, ty si teda zazivas. Tak snad se už vše v dobré obrátí. Držím palce! ✊

    Odpovědět
    • Jasně, že jo, chce to jen čas… 🙂

      Odpovědět
  • Jani, to je teda sila!! Verim, ze vsechno bude brzo v poradku! A rozhodne mas pravdu, je na case si odpocinout, ono to nikam neutece a telo ti fakt rika Stop! A je treba ho poslouchat a chvili zastavit…
    uzivej si rodiny, Martina 🙂

    Odpovědět
    • Přesně tak 🙂
      Chce to občas zařadit neutrál a nehrotit nesmysle.

      Odpovědět
  • Jani,drzim vam palce,at jste brzy v pořádku a plná sil! Diky za článek-hlavně za ten konec! Zdravi a ti naši nejbližší jsou nejvíc! Diky a držte se!!!✊

    Odpovědět
  • Mila Janino, ctu Vas clanek a trochu mi beha mraz po zadech…protoze to o cem pisete, je opravdu neprijemna a nezavidenihodna vec , a protoze mi to pripomina zari roku 2012,kdy po mnoha vysetrenich a asi tydnu zdvojeneho videni mi diagnostikovali RS. Tehdy se mi na par tydnu zamuchlal svet. Nebylo nic.. Jen nemoc a ja…. Ubehlo malem pet let. Moje RS je teda se mnou a ja s ni. Je to holka, ktere se nikdy nezbavim, ale neberu to uz nejak ukorne…. Zvykla jsem si na ni. … A hlavne svuj zivot neziju skrze ni. Jen s ni… A to je rozdil. Delam vsechno co a jak chci. Pracuju. Stavime novy dum. Resim s myma holkama jejich kazdodenni starosti,lasky,skolu,praci,vztahy. Jezdime s muzem na dlouhy tydny dovolenkovat po Evrope…. Ona je furt se mnou ,,, to jo!! Ale me resp . nas to nehrouti a nelame…Pisu to, mila Jani, aby, at uz Vam to dopadne jakkoliv, jste vedela, neni nic, co by Vam mohlo Vas zivot vzit. Pozitivni hlava, to je to oc tu bezi!!!. Hodne stesti. Sarka. PS. Mam rada Vas blog. Moc.

    Odpovědět
    • Zdravím Šárko.
      Je málo okamžiků, kdy mě dochází slova. Teď nějak nevim co říct. Řikala jsem si, že někdo takový třeba něco napíše. A je to tady. Musím uznat jednu věc, že to hroucení já moc neumim. Alespoň zatim o tom nevim. A pořád si řikam, že to bude nějaká blbost a za tejden dva bude líp. Jen to chce prostě čas… na druhou stranu bych lhala, kdyby mě něco blbýho nenapadlo. Ale pravda, že si spíš užívám malou Káju (ač se o ní stará manžel včetně mě aktuálně), že čas na tolik špatných myšlenek není. To je fajn. S tou pozitivní hlavou věřím že souvisí všechno… V každém případě díky, je dobře slyšet, že to jde, ikdyž to stojí někdy za prd…

      Odpovědět

NAPIŠTE KOMENTÁŘ